Rozhovor s dívkami, které unesl Islámský stát získal na jedné z cest do severního Iráku Filip Habrman.  Z důvodu ochrany soukromí dívek byla jména pozměněna.

Kolik let už žiješ tady v táboře?

Leila: Je to už jeden a půl roku.

Áiša: Asi rok.

Kde jsi žila před útokem Islámského státu?

Leila: Bydlela jsem ve vesnici Hardan, v provincii Sinjar.

S kým jsi v Sinjaru žila? Chodila jsi do školy?

Leila: Žila jsem s rodiči, sourozenci a babičkou. A ano, chodila jsem do školy.

Áiša: Ano, taky jsem chodila do školy a bydlela jsem se svými rodiči a strýci.

Jaká byla vaše vesnice před útoky IS?

Leila: Byli jsme opravdu šťastní a měli spoustu snů, a ostatním jsme vždycky přáli jen to dobré.

Byli všichni lidé ve vaší vesnici Jezídové?

Leila: Ano, byli – v naší vesnici bydlely jenom dvě muslimské rodiny.

Když ve vaší vesnici bydlely jenom dvě muslimské rodiny, měli jste s nimi nějaké problémy?

Leila: Byly to jen dvě rodiny, ale neměli jsme s nimi žádné problémy.

Áiša: Chodili jsme všichni do jedné školy.

A oni se do vesnice vrátili?

Leila: Ano, vrátili se, ale my jsme v tom byli jako oběti a nemůžeme tam jít, pro nás je stále rizikem tam žít. A všechny domy jsou zničené.

Kdy přišel Islámský stát a jak chytal lidi?

Leila: Přišli ráno 3. srpna 2014 a chytali a zajímali lidi na jihu vesnice. Někteří se snažili utéci a jiní ne, protože k nám byli velice blízko.

Jaké byly reakce muslimů z vašeho okolí, když přišli lidé z IS?

Leila: Pomáhali IS a bojovali proti nám.

Kam vás lidé z IS odvezli poté, co vás zajali?

Leila: Do Mosulu.

Áiša: Do Talaferu.

S kým jsi bydlela v Mosulu a Talaferu?

Leila: Nejdříve jsme bydlely s rodinami.

Kolik dívek měla každá skupina IS?

Leila: Záleželo na jejich zájmu. Pokud byli například vysoce postavení, každý den si vzali jednu dívku a druhý den ji prodali. A někdy si jednu dívku koupila celá skupina IS a všichni ji společně znásilnili.

Jak probíhal proces nákupu a prodeje a mezi jakými lidmi?

Leila: Bylo to uvnitř IS; někdy si skupina deseti bojovníků koupila dvě dívky, bojovníci je znásilnili a vyměňovali si je mezi sebou.

Pracovala jsi pro ně?

Leila: Ano, byly jsme otrokyně a dělaly jsme pro ně veškerou práci.

Kolik let bylo bojovníkovi, u kterého jsi žila, a ostatním bojovníkům IS?

Leila: Většině z nich bylo mezi 30 a 40 lety.

Kolikrát jsi byla prodána a koupena?

Leila: Ten, u koho jsem bydlela, mě neprodal, ale slyšela jsem, že jednu patnáctiletou dívku koupila jedna skupina, potom krvácela a vzali ji k lékaři, a ona jej prosila, aby jí radši dal nějakou smrtící injekci. Ale ten lékař to nemohl udělat, protože pracovala pro Islámský stát.

Kdy jsi uprchla?  

Leila: Během války v Mosulu, bylo to 22. února 2017. A pak jsem se dostala do tábora v Khanke.

Áiša: 14. srpna 2017.

Jak se ti to podařilo?

Áiša: Šla jsem za chánem Alim Hashedem Alshaabim, který mi pomohl kontaktovat mou rodinu a pak jsme se setkali v táboře.

Byla jsi sama?

Áiša: Ne, byla jsem se skupinou muslimských rodin. Jeden člen IS pomáhal těmto rodinám a zeptal se, zda jsou mezi nimi nějací Jezídové. Neřekla jsem, že jsem Jezídka, protože on by Jezídům nepomohl. Po třech hodinách chůze jsme se setkali s Hashedem Alshaabim.

Co by sis teď přála? Chtěla bys žít tady, nebo by ses chtěla vrátit domů do Sinjaru, nebo bys chtěla žít v Evropě?

Leila: Raději bychom žily v naší vesnici, ale jen pod podmínkou, že tam bude bezpečno. Musíme žít na bezpečném místě, a tam jsou všechny domy zničené a stále je tam ještě hodně min. V Evropě bych žít nechtěla.

Áiša: Nechci žít v Sinjaru, protože tam mi nic nezbylo a jen by mi tam vše připomínalo všechnu tu bolest, kterou jsem prožila.

Byly nějaké rozdíly mezi situacemi v Mosulu a v Talaferu?

Leila: Ne, všude to chodilo stejně, oni všichni mají ten samý pohled na uplatňování islamistických pravidel. Řekli, že Jezídové si zaslouží jen to nejhorší, a že si nezaslouží žít. Někdy nám ukazovali Korán a říkali, že taková jsou pravidla, a že Prorok říká, že to všechno se má Jezídům dělat.

Mrzí nás, že vás obtěžujeme a připomínáme vám všechny ty bolestné vzpomínky, ale chceme vám pomoci a chceme, aby lidé věděli o vašich těžkostech.

Leila: Nic nám nepřipomínáte, nemůžeme na to zapomenout ani na minutu. Doteď ani nevím, jestli jsou můj otec a bratr vůbec naživu, někdy si přeji, aby byl můj otec raději mrtvý, než aby musel žít pod nadvládou IS.

Snažila ses uprchnout?

Leila: Ano, jednou jsem se pokusila utéci, ale pak mě chytili a vzali mě kamsi v Talaferu, kde bylo plno mrtvých lidí, a chtěli mě tam zabít, ale pak jim někdo zavolal a řekl jim, že mě mají nechat být. Donutili mě dívat se na všechny ty mrtvé lidi, ale já jsem se hrozně bála a nedívala jsem se. A nakonec mi řekli, že všichni ti lidé byli Jezídové. Pak jsem si kladla otázku, jestli tam můj otec a bratr nejsou také!

S kým tady bydlíš?

Leila: Rok jsem bydlela jsem tady v táboře sama, před rokem jsem sem dovezla svou sestru ze Sýrie, takže teď tu žije se mnou.

Áiša: Já zde žiji s mou matkou a sestrami.

Jak jsi věděla, kde se tvoje sestra nachází?

Leila: Byly jsme stále v kontaktu, žádala jsem o pomoc, ale nikdo mi nepomohl. Pak jsem jela do Sýrie a dovezla ji sem.

Jaké jsou tady v táboře služby, poskytli ti nějakou pomoc?

Leila: Myslím, že nějaké služby tady jsou, například zdravotnické služby, kde lidi zdarma ošetří, ale mně osobně žádná organizace nepomohla.

Jaké služby potřebuješ?

Leila: Potřebuji fyzickou i psychickou pomoc, nedostávám žádný olej, ani jiné služby.

Co vidíš tady v táboře jako nejtěžší?

Leila: Nejtěžší je pro mě vidět tady lidi, jak umírají na rakovinu, protože se nemohou dostat k lékům.

Není pro tebe a tvou sestru těžké, že tu žijete samy?

Leila: Je pro nás těžké pokrývat naše potřeby.

Víš, kolika dívkám se podařilo utéci ze zajetí Islámského státu?

Leila: Je to asi 3000 lidí, včetně žen a dětí.  

Video rozhovor s dívkami můžete shlédnout zde.